michal89.infoblog.cz

Moje cesta k Bohu

Publikováno 26.11.2017 v 10:08 v kategorii Duchovní, přečteno: 15x

Vážení čtenáři. Ve svém článku vám přiblížím to, jak a proč jsem se vydal Bohu naproti.
Jmenuji se Michal a je mi 28 let. Mnozí z vás si neodpustí otázku: Proč procitl tak pozdě? Dobrá otázka, i já jsem se takto sám sebe ptal. Ale není důležité, kdy člověk dojde k víře v Boha, důležité je, že k ní vůbec dojde. Chybou je se k Bohu upínat v krizové situaci nebo až na poslední cestě, i když Bůh na rozdíl od nás lidí pomáhá vždy a naprosto nezištně. Ale o tom až někdy příště.

Moje první cesta k Bohu nastala v červenci roku 2016, kdy se se mnou rozešla po tříletém vztahu partnerka. S odstupem času jsem si uvědomil, že ačkoliv to byl vztah plný hádek, urážek a výčitek, tak i přesto jsem ji miloval. Bůh měl v úmyslu náš vztah podržet a posílal nám znamení, která jsem neviděl nebo nejspíš nechtěl vidět. Ne nadarmo se Bohu říká Nebeský otec - každý otec své dítě vede životem, napovídá mu, jak by mohl něco změnit. Správný otec, ale pouze vede a dohlíží na konání své ratolesti, nedělá rozhodnutí za ni. A právě takový je Bůh. Posílal nám varianty, jak náš vztah upevnit, popřípadě zachránit. My, ale jeho rad nedbali, a tak nás rozdělil. Byl to způsob jak nás potrestat. Je to vlastně, jakoby říkal: "Nedáte si říct, tak začněte nový život, ale každý sám, a s někým jiným". Tak se také stalo. V současné době se nevídáme. Ona si navíc ještě změnila číslo.

Moje další putování Bohu naproti začalo v prosinci roku 2016. Babička mi onemocněla natolik, že musela být záchrannou službou převezena do nemocnice. V ten den jsem sám sebe přistihl při modlitbě. Nebyl to klasický otčenáš, ale prosba o uzdravení babičky. Tak se i stalo, babičku nám vrátili za 3 dny v pořádku a usměvavou. Její příznivý stav byl jen dočasný. V lednu se její stav začal opět postupně zhoršovat, starali jsme se o babičku jak nejvíce to šlo. Bylo to náročné, jak fyzicky, tak psychicky, ale dělali jsme to rádi a s láskou. V únoru už jsme to neměli tolik pod kontrolou a babičku jsme na doporučení její lékařky odvezli do nemocnice na oddělení následné péče, kde se jí mohli sestry věnovat dvacet čtyři hodin denně. S rodiči jsme plánovali společnou návštěvu babičky na sobotu. Já měl možnost ji vidět už v pátek, ale lenost, či zbabělost mi nedovolila za ní jet. Rodičům volal v sobotu ráno babiččin ošetřující lékař, že se bojí, že babička umírá. Rodiče ji stihli ještě naživu. Já to štěstí neměl, o její smrti jsem se dozvěděl díky telefonátu s tátou. Moc mě odchod babičky trápil. Na jejím pohřbu jsem se málem nervově zhroutil. Nesl jsem její smrt opravdu těžko. Uvažoval jsem, že vyhledám pomoc odborníka. Kamarádka mi poradila něco mnohem užitečnějšího. Abych vyhledal pana faráře Martina Kopeckého z blanenského Dřevěného kostelíku. Tak jsem se po devíti měsících trápení odhodlal a pana faráře jsem kontaktoval e-mailem. Domluvili jsme si schůzku, kde jsme společně našli podstatu mého problému. Pan farář mi neskutečně pomohl a objevil v mém srdci lásku k Bohu, kterou mi pomohl naplno projevit. Rozhodl jsem se zcela upřímně, že se Bohu odměním a alespoň částečně mu udělám protislužbu - nechám se pokřtít, a přijmu Boha jako svého otce a pána.

V současné době se na mě náš pán usmívá a jako poděkování za lásku, kterou jsem ze svého srdce vypustil přímo k němu mi poslal současnou partnerku Veroniku. Jsme stejně staří (28) a oba máme stejný pohled na život a na budoucnost. Jsme spolu sice krátce, ale už spolu čekáme miminko, na které se moc těšíme. Zatím nevíme co za poklad nám Bůh poslal, ale s pomocí Boží věříme, že maličké bude zdravé. A co svatba? Zeptají se možná někteří z čtenářů. Ano, i o té jsme mluvili. A kde, že tedy bude svatba? No jak jinak než v kostele, v Božím domě.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?